Microcycas calocoma

Jan Gloser, 1979

Z devíti známých rodů celého řádu cykasotvarých (Cycadales) je jeden z nich obzvláště pozoruhodný, a sice rod Microcycas. Jeho výjimečnost není jen v tom, že má pouze jediného zástupce, Microcycas calocoma (Miq.) A. DC. Zvláště zarážející jsou jeho slabé příbuzenské vztahy k ostatním rodům, ať už žijícím či vymřelým, a také velmi omezený areál  výskytu.

Ono je vlastně kuriózní už samotné jméno. Jak je jen možné, že právě strom vysoký až dvacet metrů a o průměru kmene až půl metru, byl nazván Microcycas? Odpověď na tento paradox musíme  hledat  v  původních   popisech.

První platný popis zveřejnil F. A. W. Miquel v roce 1851, sice ještě pod jménem Zamia calocoma, ale současně už také navrhl vytvořit novou sekci pro tento druh, která by měla jméno Microcycas. Miquel byl nad jiné povolaným odborníkem pro popis a zařazení nového druhu - vždyť již v roce 1842 vydal knihu Monographia Cycadearum. Přesto se dopustil ve svém popisu několika vážných chyb, ze kterých je zřejmé, že ho dělal podle velmi mladého exempláře, anebo podle fragmentárního materiálu dovezeného do Evropy. Tak například se zde k našemu údivu dočteme, že kmen je jen deset palců vysoký a čtyři a půl palce široký. Za typovou lokalitu označil. Isla de Pinos, což je evidentní omyl, vzniklý pravděpodobně záměnou za správnější Pinar del Rio. Volbu jména Microcycas zdůvodňuje tím, že mu habituálně připomínal mladé exempláře známého Cycas revoluta.

Definitivní přeřazení do rodu Microcycas provedl de Candolle (Prodromus 16: 538, 1868), a tamtéž uvedl i doplňující popis podle materiálu, který sbíral Wright. I tento popis má však daleko k dokonalosti. Až teprve v roce 1907 zpracovali první skutečně dobrou studii O. W. Caldwell a C. F. Baker (The identity of Microcycas calocoma. — Bot. Gaz. 43: 330—335].

Jak tedy vlastně vypadají reprezentativní rostliny Microcycas calocoma? To není jednoduchá otázka vzhledem k omezenému počtu žijících jedinců a k jejich  značné variabilitě. Dospělé rostliny jsou zpravidla více než dva metry vysoké. Nejčastěji je nacházíme jako součást listnatého poloopadavého lesa, kde dorůstají běžně výšky deseti až dvaceti metrů. U solitérně rostoucích jedinců však jen zřídka lze nalézt rostlinu vyšší než tři metry, zato kmen mívá podstatně větší průměr. Větvení kmene není příliš časté a je dosud nejasné, zda vůbec k němu dochází samovolně, tedy bez poranění  vegetačního  vrcholu.

Zpeřené listy jsou nahloučeny pouze v nejhořejší části kmene. Jejich délka bývá 60 až 100 cm a počet od šesti do čtyřiceti. Tvorba nových listů neprobíhá kontinuálně, ale je silně periodická. Na rozdíl od druhů rodu Cycas (např. C. circinalis, C. revoluta) se staré listy oddělují od kmene mnohem dokonaleji, a kmen proto zůstává relativně hladký, bez zbytků řapíků. Na kmeni bývá velmi nápadné střídavé zužování a rozšiřování jeho průměru. To, jak se zdá z našich pozorování, odpovídá periodickému střídání růstu obalných šupin vegetačního vrcholu a tvorbě nového shluku asimi-lačních listů, a nikoli obdobím tvorby sporofylů, jak se dříve usuzovalo.

Microcycas calocoma je rostlinou dvoudomou. Samčí mikrosporofyly i samičí megasporofyly) jsou shloučeny do šišek. Šišky u samičích rostlin mají zcela mimořádnou velikost — jejich průměrná délka je 50 až 70 cm, ale jsou známy i šišky dlouhé 95 cm a vážící asi deset kilogramů. Samčí šiška, složená z plochých mikrosporofylů, je kratší, jen asi 25 až 30 cm. Semena jsou umístěna v samičí šišce vždy po dvou na jednom sporofylů, obdobným způsobem jako u rostlin rodu Zamia. Průměrná velikost semen je 35 X 15 mm.

Areál výskytu Microcycas calocoma je neobyčejně malý, zhruba od města San Diego de los Baňos (nejvýchodnější hranice) po Sumidero v západní části Kuby, v provincii Pinar del Rio. Jde tedy jen o přibližně 60 kilometrů dlouhou kopcovitou oblast, kde roste na alkalických půdách (rendziny na jurských vápencích), ale i na půdách kyselých, písčitých. Místním obyvatelům neposkytoval Microcycas calocoma (lidově nazývaný „palma corcho") žádný zvláštní užitek. Pouze extrakt z kořenů měl být údajně účinným jedem proti krysám. Při. zásazích do původních lesů nebyl proto nijak šetřen.

V současné době je počet rostlin velmi nízký a trvale klesající. Jejich mimořádná cena je dobře známa v kubánských odborných kruzích a byly již podniknuty kroky k jejich ochraně. Bohužel jde zatím jen o tradiční, pasivní způsob ochrany, který v tomto případě nebude asi dostatečný, pokud nebudou vytvořeny příznivější podmínky pro reprodukci. Přežívající rostliny jsou totiž roztříštěny do menších skupin, navzájem izolovaných lesními porosty, což omezuje možnost opylení. Bude zřejmě důležité v co nejbližší době evidovat a pravidelně kontrolovat všechny rostliny, aby se včas zjistili jedinci vytvářející sporofyly, a podle potřeby zajistit umělé sprašování a zdárný vývoj mladé generace.

Živa 6/1979, 212 

prof. RNDr. Jan Gloser, CSc. je profesorem na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně.  

Panu profesorovi i vedení časopisu Živa děkujeme za laskavou spolupráci při přípravě reedice tohoto článku.