Encephalartos relictus
Několik poznámek k Encephalartos relictus P.J.H. Hurter
Martin Pražák

Širší veřejnosti je poměrně dobře známa historie vzácného a osamělého Encephalartos woodii, nicméně okolnosti nálezu posledního exempláře Encephalartos relictus, jeho malé rozšíření a minimum informací z něj činí značně tajemnou rostlinu.

Encephalartos relictus je často mylně považován za vymřelou rostlinu, jedná se však o záměnu s termínem “druh vyhynulý v přírodě”, pod kterým je zařazen na Červený seznam ohrožených rostlin. V kultuře je však přesto jen několik rostlin. Rychlejšímu rozšíření brání poměrně pomalý růst a malé množství matečných rostlin.

Okolnosti nálezu

První poukaz na nový druh učinil J. J. P. du Preez, majitel farmy Libertas poblíž Siteki, Svazijsko v roce 1971. Z tohoto roku pochází také jím sbíraný materiál samčích šištic, listů a fotografií, nyní jako typová herbářová položka v herbáři South African National Biodiversity Institute v Pretorii, Jižní Afrika. Du Preez k herbářové položce uvádí, že rostlina roste ve Svazijsku na jeho farmě zvané Muti Muti, na východním svahu pohoří Lebombo, ohraničeném řekou Parlota, asi 3 míle od hranice s Mozambikem. Nadmořská výška lokality je asi 1000 m. n. m.

Rostlina měla 3 hlavní kmeny, z nichž dva dosti nakloněné kvůli oslabení sběrem „kůry“ místními šamany. Vzpřímený kmen měřil asi 6 stop (1,80 m) a průměr 15-18 palců (45 cm), zbylé dva měřily 6 a 9 stop. Jeden z kmenů byl rozdělen na 3 větve a u země byly dvě odnože.

Dr. R. A. Dyer, který nález v Botanical Research Institute zpracovával si byl vědom, že jde o nový druh, nicméně s popisem hodlal počkat nálezu samičích šištic. Syn uvedeného nálezce po čase potvrdil, že na místě skutečně Encephalartos relictus rostl, nicméně jednalo se o jedinou kolonii samčího pohlaví, která však již zmizela, zřejmě péčí šamanů a přírodních požárů. Je známo, že J. J. P. du Preez daroval odnože tohoto exempláře několika jeho přátelům.

Du Preez také popisuje barvu listů víceméně stejnou jako u dalších druhů rostoucích na jeho farmě, nikoliv na stejné lokalitě, (E. senticosus a E. aplanatus). Dr. Dyer ke zpracovávaným herbářovým položkám m.j. uvádí, že listy jsou tmavě zelené, v mládí krátce pýřité. Ochmýření dodává mladým listům jistý namodralý nádech, který však brzy mizí a listy jsou zelené, podobně jako u E. heenanii. V původním popisu E. relictus (Hurter et Glen, 2001) je přesto uvedeno, že listy jsou voskově namodralé. Tento popis přebírá ve svém kompendiu také Loran Whitelock (2002).

E. relictus je zřejmě blízce příbuzný E. heenanii a E. paucidentatus. U všech těchto

druhů jsou koruna kmene a šupiny kmene (kataphyllae) plstnaté, zlatě hnědé. Výrazně vyvinuté jsou také drážky na spodním povrchu lístků. E. relictus lze odlišit menším úhlem, který svírají lístky podél osy (méně než 180° oproti více jak 180° u obou příbuzných druhů). Lístky E. relictus, stejně jako E. heenanii jsou celokrajné, zatímco E. paucidentatus má několik pichlavých zubů. Bazální lístky E. relictus jsou redukovány v několik pichlavých trnů, podobně jako u E. paucidentatus, ne však u E. heenanii. Samčí šištice E. relictus jsou holé, zatímco v případě E. heenanii pýřité a E. paucidentatus zprvu pýřité, později více, méně holé.

Popis

Rostlina tvoří kmeny a u báze odnože, kmen až 2,5 m dlouhý, 400-450 mm v průměru s četnými pozůstatky listových řapíků, koruna a šupiny kmene (kataphyllae) plstnaté, zlatavě hnědé, časem více, méně lysé. Četné listy v růžici jsou tuhé, téměř přisedlé, voskově modrošedé, 1,0-1,2(1,4) m dlouhé. Listové vřeteno (rhachis) přímé, plstnaté, časem částečně lysé. Lístky ojíněné, časem částečně lysé, celistvé, žilnatina na spodní straně výrazná, okraje slabě ztluštělé, přisedlé k řapíku pod úhlem asi 60°, protější lístek svírá úhel asi 40°, horní část lístku částečně překrývá spodní část následného vyššího lístku, spodní lístky přeměněné na několik trnů. Prostřední lístky protáhle kopinaté, pichlavé, 200-250 x 14-17 mm, okraje celistvé, 20-25 výrazných žil na spodní straně. Šištice lysé, šupiny šištice světle zelenavě žluté. Samičí šištice neznámé. Samčí 1-3 na

kmeni, spíše kuželovité, 200-240 x 120-150mm, umístěné na stopce 30-50 mm dlouhé. Prostřední mikrosporophyly protáhlé, více méně v pravém úhlu k ose, lamina protáhle obdélníkovitá, zahrocená u báze přibližně 35-40 mm dlouhá, 30-35 mm široká a 10-15 mm vysoká, okraje přecházejí ve stopku, semenná šupina má vnější viditelnou plochu protaženu do skloněného pysku, okraje bradavičnaté, mikrosporangia oddělená od bočních okrajů.

Hurter dále uvádí významné odlišnosti v rámci podobných (příbuzných) druhů. E.

relictus se nacházel ve smíšeném opadavém lese, E. heenanii se vyskytuje ve vysokých polohách travnatých stepí s velkým množstvím srážek. Lístek E. heenanii je vejčitě, E. relictus protáhle kopinatý, v prvním případě výrazně odstálý, ve druhém přihnutý k řapíku. Listy E. heenanii tvoří přitisklou korunu tvaru šálku, E. relictus má listy rovné, rozložené do stran. Samčí šištice E. heenanii vejčité a plstnaté, E. relictus téměř kuželovité, lysé.

Literatura

Hurter, P. J. H. et Glen, H. F., Encephalartos relictus: A new species from Southern Africa. Bothalia 31 (2): 197-199, ISSN 0006-8241, 2001

Whitelock, L. M., The Cycads, ISBN 0-88192-522-5, Timber Press, Porland, Oregon, USA, 2002

Grobbelaar, N., Some Notes on Encephalartos relictus, Encephalartos Journal 88, ISSN 1012-9987, 2006

Ochrana

Druh je v přírodě vyhynulý. Červený seznam IUCN kategorie EW - vyhynulý v přírodě). Druh je zapsán na hlavním seznamu CITES I, který kontroluje obchod s ohroženými druhy.